Kursk: Jak to bylo ve skutečnosti s jadernou ponorkou, jejíž potopení se Rusko snažilo ze všech sil utajit
Film Kursk vypráví skutečný příběh ruské jaderné ponorky K-141 Kursk, která se potopila 12. srpna 2000 v Bartensově moři. Tragédii nepřežil nikdo ze sto osmnácti členů její posádky. Film podle skutečné události poměrně otevřeně tvrdí, že kdyby rusové neměli zchátralé záchranné vybavení, případně kdyby hned přijali mezinárodní pomoc, obětí nemuselo být zdaleka tolik. Jak to ovšem bylo doopravdy? Byla šance alespoň některé z námořníků zachránit?
Kursk explodoval, když v rámci vojenského cvičení odpálil tropéda. Exploze okamžitě zabila sedm mužů. Námořníci nestihli vyslat nouzový signál a nouzová bóje, která má v případě ztroskotání pomoci záchranářům určit polohu ponorky, byla zablokována, aby nedošlo k náhodnému uvolnění a neprozradila tak polohu americkým plavidlům. Druhý výbuch následoval 135 vteřin po prvním. Jeho síla odpovídala síle až sedmi tun TNT!
Tento druhý výbuch přežilo dvacet tři mužů, kteří však museli čekat na záchranu ve značně poškozeném torzu ponorky. Jejich jména sepsal důstojník Kolesnikov. Jaderné reaktory zůstaly (zřejmě i díky včasnému zásahu posádky) nepoškozené a odstavené, tím však přišla ponorka o hlavní zdroj energie a brzy selhal i zdroj záložní. V ponorce tak vládla úplná tma, klesala teplota i zásoby kyslíku. Námořníci doufají v záchranu. Ta však hned tak nepřijde…
Ačkoliv se Kursk nehlásí, trvá několik hodin, nežli si toho někdo všimne. Poplach je vyhlášen až dvanáct hodin po výbuchu ponorky. Dalších mnoho hodin trvá, nežli je ponorka nalezena.
Záchranné moduly dopravené k ponorce jsou ve špatném technickém stavu, jednomu se velmi rychle vybíjí baterie, a proto se ke Kursku ani nepotopí, druhý se potopí, nicméně kvůli zpuchřelé gumě se nedokáže připojit. Přesto Rusko odmítá mezinárodní pomoc a tvrdí, že má vše pod kontrolou.
Teprve po pěti dnech přijímá zahraniční pomoc. Díky tomu se 20. srpna konečně dostává záchranný tým dovnitř Kursku. Vnitřek je však zcela zaplaven, záchrana přišla příliš pozdě.
O potopení Kursku panuje dodnes mnoho dohadů i konspiračních teorií. Stejně tak není jisté, jak dlouho vlastně mohli muži uvnitř přežít. Plavidlo se plní ledovou vodou, navíc v ponorce rychle dochází kyslík a stoupá hladina oxidu uhličitého. Hrozí, že námořníci zemřou podchlazením nebo udušením. Oxid uhličitý zpět na kyslík mají přeměňovat pohlcovače oxidu uhličitého. Námořníci je prokazatelně využili, jelikož se našli použité. Nicméně tyto pohlcovače nesmí přijít do styku s vodou, což na potápějící se ponorce není snadné. Jeden z nich nakonec do vody spadne, což způsobí chemickou reakci vedoucí k požáru. Námořníci tedy nakonec v ponorce uhoří. I kdyby někdo požáru unikl potopením pod vodu, oheň spotřebuje veškerý zbývající kyslík k dýchání. Osud dvaceti tří mužů je zpečetěn.
Nedá se přesně určit, kdy požáru došlo. Lze tedy jen spekulovat, zdali by se mezinárodní pomoc dostala k plavidlu včas, kdyby o ni Rusko požádalo hned ve chvíli, kdy se o tragédii dozvědělo. Jedno je však jisté – ruská vláda v čele s Putinem selhala jak v poskytnutí pomoci, tak v komunikaci s pozůstalými i se světem.