Dobrodružství kriminalistiky: Oblíbená vraždící technika pomocí jedu proslavila Marii Lafarge
Marie Lafarge však měla smůlu. Možná byla neopatrná a podcenila své všímavé okolí. Možné byla také nevinná, jak do konce života tvrdila. Důkazy, které byly předloženy soudu, však mluvily proti ní. Přesto se našlo mnoho lidí, kteří byli na její straně, a Francie tak byla v době jejího procesu rozpolcená. Případu věnoval nebývalou pozornost i tisk, a tak šlo o společenskou událost mimořádného významu.
Kvůli koprodukci s Německem byla do hlavní ženské role obsazená Anke Sevenich, kterou nadabovala Jana Preissová. Diváci však ocenili především naprosto dechberoucí herecký výkon Viktora Preisse a Ladislava Freje, kteří úplně zastínili výkon německé hvězdy.
Postava Marie-Fortunée Lafarge skutečně žila. Narodila se v Paříži v roce 1816. Její otec byl dělostřelecký důstojník, jenž bohužel zemřel, když bylo Marii dvanáct let. Krátce poté přišla i o matku, a tak skončila u tety.
Rodina jí dopřála výborné vzdělání, ale často jí bylo předhazováno, že je pouze chudou příbuznou a je odkázána na dobrou vůli tety a jejího muže, který byl bankéřem. Už ve škole Marie záviděla bohatým dívkám, které měly už dávno domluvené sňatky a před sebou život, po kterém i ona toužila. Jenže Marii se urození a bohatí nápadníci vyhýbali.
Když jí bylo 23 let, její kamarádky ze školy už měly budoucnost zajištěnou, přičemž ona stále nic. Strýc se tajně obrátil na dohazovače, aby Marii sehnal vhodnou partii a holka se konečně provdala. A ženich se opravdu našel.
Charles Pouch-Lafarge měl osmadvacet let a působil jako ideální kandidát. Měl vlastnit honosné sídlo a provozovat slévárnu. Měl dokonce doporučující dopisy od místního kněze a vlivných lidí z jeho okolí. Strýc byl z nápadníka nadšený a představil ho Marii při zinscenovaném „náhodném“ setkání v opeře.
Na Marii nápadník dojem neudělal, protože na první pohled bylo znát, že je z venkova. Charles však mladé dívce líčil, jak velký majetek spravuje, a tak se snobská Marie nakonec ke svatbě nechala přesvědčit.
Bohužel příliš pozdě zjistila, že mladík potřeboval hlavně její věno. Z honosného sídla se najednou stal polorozpadlý klášter, který koupil jeho otec a neprosperující slévárna nedokázala vydělat na opravy. Charles byl až po uši v dluzích, jeho rodiče byli pracující lidé z venkova a Marie pro ně měla jen pohrdání. V domě plném krys se po příjezdu zamkla v jednom pokoji a vyhrožovala dokonce sebevraždou.
Charles jí musel slíbit, že dům opraví, továrnu rozjede a do té doby po ní nebude chtít plnění manželských povinností. To ji trochu uklidnilo a začala si na život, který považovala za potupný, zvykat.
Před jednou obchodní cestou donutila napsat manžela poslední vůli, aby v případě jeho smrti vše odkázal jí a ona naopak majetek, se kterým přišla, odkázala jemu. Netušila však, že manžel tajně závěť změnil a vše odkázal své matce.
Během pracovního pobytu nechala poslat Charlesovi koláč a muž začal mít silné žaludeční potíže. Zbytek sladkosti vyhodil v domnění, že se cestou zkazila. Obtíže však přetrvaly i po návratu domů a přivolaný lékař konstatoval, že by to mohla být cholera. Marii ochotně napsal předpis na arzén, aby mohla vyhubit krysy – nechtěné nájemníky, kteří doslova zamořili celé sídlo. Krysy mohly choleru přenášet.
V sídle žilo i služebnictvo a příbuzní Charlese. Anna byla všímavá žena a opakovaně viděla Marii, jak do jídla i pití sype manželovi bílý prášek. A Charlesovi bylo stále hůř. Ani další lékaři mu nepomohli. Anna si však prozíravě schovala trochu vaječného likéru, který Marie Charlesovi podávala na posilnění, a další vzorky jídla. O svém podezření řekla rodině. Marie se bránila, že arzén dala zahradníkovi, aby připravil pasti na krysy, a že s jedem nemanipulovala.
Po smrti Charlese začalo vyšetřování a z těla zemřelého byla odebraná část žaludku, aby věc posoudila laboratoř ve Woolwichi. Arzén však prokázán nebyl.
Když Marie předstoupila v roce 1840 před soud, vypadala jako zdrcená a truchlící vdova a velká část publika se hned přidala na její stranu. Obžaloba měla v ruce jediný důkaz. Šlo o vaječný likér, který dostával nemocný manžel na posilnění. Bylo v něm arzénu na otravu deseti lidí. To však k odsouzení dámy z lepší rodiny nestačilo, obzvláště poté, když se za ní postavila velká část veřejnosti a o případ už se zajímali i lidé z ciziny.
Právě to byl čas pro toxikologa Mathieua Orfiliho, který se účinky arzénu už déle zabýval a věděl, že v některých případech nemusí být arzén v žaludku, ale jde ho vystopovat v jiných částech těla. Právě on se svým týmem prokázal otravu a jeho metody se tak staly dalším zdokonalením kriminalistické práce.
Travička Marie byla odsouzená k doživotnímu vězení a těžkým pracím. Král Louis-Philippe jí trest zmírnil pouze na doživotí. Marie ve vězení psala své paměti. V roce 1852 onemocněla tuberkulózou a Napoleon III. jí udělil milost. Ve vězení strávila 12 let. Zemřela na podzim téhož roku ve věku 36 let a až do posledního dechu tvrdila, že je nevinná.
Její příběh byl inspirací pro romanopisce a později i pro filmaře.
Ve vysílání 10. května na ČT1 ve 20:10.