Robert Downey Jr., snad už když se narodil, mnoho lidí již předpokládalo, že se po vzoru svých rodičů, režiséra Roberta Downeyho Sr. a herečky Elsie Downey (díky nimž jeho genetická výbava obsahuje dědictví židovské, maďarské, litevské, irské, skotské a švýcarské) bude chtít věnovat filmu. Předtuchy těchto lidí se staly skutečností po pouhých pěti letech. V roce 1970 ho totiž jeho otec poprvé obsadil do jednoho ze svých snímků s názvem Pound. Filmová spolupráce otec-syn trvala prakticky až do roku 1997. Během těchto let se tento mladý talentovaný herec objevil v drtivé většině děl svého otce. Z těch úspěšnějších lze jmenovat například komedie To je ale teplo! a Láska na druhý dotek. Otec byl vždy jeden z hlavních Robertových vzorů, ale ne vše, co se od něj naučil, bylo pro jeho život prospěšné. Mezi méně užitečné návyky, které si od něho osvojil, patřila drogová závislost již od velmi mladého věku: Downey starší svému potomkovi poprvé nabídl marihuanovou cigaretu už coby šestiletému. Postupem času jeho problémy prohloubil i kokain, heroin a alkohol. Většina jeho mládi se tak nesla v neustálém opakování vzestupů a pádů, často provázených policejními zásahy, návštěvami soudů a několikrát i docela dlouhými pobyty v léčebnách a za mřížemi. Mimo otcovu práci se filmové branži poprvé prosadil v osmnácti letech, kdy si zahrál menší roli v romantické komedii Miláčku, jsi to ty? Během natáčení thrilleru Prvorozený se objevil před kamerou vedle Sarah Jessicy Parker, která ho okouzlila natolik, že výsledkem byl jejich sedmiletý milostný vztah (patrně nepřekvapí, že důvodem jeho rozpadu byly Robertovy problémy s drogami – stejně jako později v případě konce jeho prvního manželství). Po uplynutí dalšího léta si mohl do svého hereckého životopisu zapsat účast v akčním dramatu Rebel z mé školy, fantasy Podivná věda, historickém seriálu Mussolini: The Untold Story a krátkometrážním Deadwaitu. Pohledy věhlasnějších režisérů se mu ale stále vyhýbaly. Až v roce 1987 byl po dlouhé době konečně obsazen do hlavních rolí, a to ve snímcích, které paradoxně svým způsobem tak trošku charakterizovaly jeho životní styl – Sukničkář a Feťáci. Svoji premiéru na poli válečných filmů si odbyl o rok později ve filmu Ernesta Thompsona s názvem 1969. Sportovní komedie Johnny, buď hodný z téhož období potvrdila fakt, že se s Downeym dá počítat jako s hlavním hercem. Zásadní role jeho kariéry ovšem stále nepřicházela. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let zřejmě ve formě symbolu v názvu filmu přišla tehdy čtyřiadvacetiletému Robertovi zpráva: Je naděje. A opravdu – Downey totiž dostal nabídku na roli v krimidramatu Obhájce pravdy, kde měl konečně možnost zapůsobit po boku známějšího umělce, kterým bezpochyby James Woods byl. Zdatně sekundoval také Melu Gibsonovi v akční komedii Air America, což byl první film s kvalitnější produkcí, ve kterém se mu naskytla příležitost zazářit. Právě Gibson se mimochodem tehdy stal jedním z jeho velikých kamarádů, který mu v krizových chvílích opakovaně nabízel pomocnou ruku. Když se pak o mnoho let později situace obrátila a přítel se díky svému chování a výrokům stal kontroverzní osobou, Downey se jej zastal a když si měl jít pro jedno významné ocenění, požádal organizátory, aby si jej mohl převzít právě z Melových rukou. Po tomto milníku, který byl alespoň částečným úspěchem na mainstreamovém poli, následovaly role v Hoffmanově Bublifuku a především v životopisném Chaplinovi, kde ztvárnil titulního krále komiků. Velmi pečlivá příprava - v jejímž rámci si dokonale nastudoval mistrovu řeč těla a naučil se třeba i hrát na housle nebo ovládat tenisovou raketu levačkou – se vyplatila, protože herec byl v roce 1992 nominován na Oscara. V květnu téhož roku vstoupil do manželského svazku s Deborah Falconer, který vydržel dvanáct let a obohatil Downeyho život o syna. Ve fantasy Srdce a duše, zasazeného do období konce padesátých let, si zahrál trémistu Harrisona. Komedie se opět ukázala být Downeyho oblíbeným žánrem v roce 1993, kdy se objevil ve více než tříhodinových Prostřizích, jejichž tvůrci se nechali inspirovat povídkami Raymonda Carvera. Po kontroverzním satirickém krváku Takoví normální zabijáci si Newyorčan postupně začal uvědomovat, kde se nachází jeho silná stránka, ale zadařilo se mu i díky příjemně romantickým Italským námluvám. Ty by se pravděpodobně umístily někde ve středu žebříčku Robertových úspěšných filmů, avšak velmi osobitou adaptaci Williama Shakespeara Richard III., zasazenou do dvacátého století, lze řadit mezi ty, které spíše zklamaly. Roli anglického lékaře z období Stuartovců si vyzkoušel v historickém snímku Čas smyslnosti.