Zítra večer poběží na ČT 1 český trhák nominovaný na Oscara. Cizinci z něj šílí, v Česku zůstal nedoceněný

Útěk do hor jako začátek nového života a způsob, jak přežít zlé časy

Hrdinka Eliška, ztvárněná Annou Geislerovou, vstupuje do příběhu jako městská intelektuálka, která pomáhá odboji. Její svět má jasná pravidla, hodnoty i hranice. Vše se zhroutí ve chvíli, kdy je odhalena a musí zmizet. Útěk do zapadlé horské vesnice není záchranou, ale radikálním vykořeněním.

Eliška přichází o jméno, identitu i kontrolu nad vlastním životem. Stává se Hanou, ženou, která se musí přizpůsobit prostředí, kde neplatí žádná pravidla, na která byla zvyklá.

Sňatek z nutnosti, který vše mění

Klíčovým momentem je sňatek s vesnickým samotářem Jozou. Ten není romantickým hrdinou, ale mužem formovaným tvrdými podmínkami. Jejich vztah začíná jako čistá nutnost. Ona potřebuje úkryt, on ženu do domu.

Film zde pracuje s pozvolnou, ale důslednou proměnou. Z počátečního odporu, nedůvěry a ticha se rodí vztah, který není postavený na slovech, ale na každodenním přežívání. Eliška se učí mlčet, pracovat, snášet tvrdé životní podmínky. Joza naopak postupně odhaluje cit, který neumí pojmenovat.

Právě absence klasické romantiky dělá z jejich vztahu něco mnohem přesvědčivějšího. Nejde o lásku jako blesk z čistého nebe, ale divák sleduje lásku jako proces – pomalý, bolestivý a nevyhnutelný, a nakonec překvapivě silný.

Venkov jako prostor krutosti i solidarity

Vesnice v Želarech není idylickým útočištěm. Naopak. Je to uzavřený svět, kde se mísí brutalita s jednoduchou lidskostí. Lidé zde žijí pod tlakem války, strachu i vlastních pravidel. Film detailně ukazuje každodennost: práci, vztahy, drobné konflikty i nevyřčené dohody. Postavy nejsou černobílé. Každý nese vlastní vinu, slabost i schopnost přežít.

Tento mikrosvět funguje jako zmenšený obraz společnosti. Válka zde je neustálou hrozbou, která deformuje morálku i vztahy.

Minulost, která se nedá pohřbít

Scénář Petra Jarchovského, inspirovaný prózou Květy Legátové, stojí na jednoduchém, ale silném principu: minulost si člověka vždy najde.

Eliška sice fyzicky unikla, ale uvnitř zůstává v zajetí svého předchozího života. Její proměna není jen otázkou přizpůsobení, ale hlubokého vnitřního konfliktu. Musí přijmout realitu, která je v rozporu s tím, čím byla. Zásadní je moment, kdy si uvědomí, že návrat ke svému předešlému životu už není možný. Ne proto, že by nemohla odejít, ale proto, že už není stejným člověkem.

Filmu pomáhá i drsná krajina

Režii Ondřej Trojan staví na silném vizuálním kontrastu. Kamera pracuje s přírodními scenériemi, které jsou na první pohled krásné, ale zároveň chladné a nehostinné. Prostředí je součástí vyprávění. Hory izolují, lesy skrývají, domy tísní. Vizuální styl podporuje pocit uzavřenosti a nevyhnutelnosti.

Důležité je i tempo filmu. Vyprávění je pomalé, soustředěné na detaily a situace, které by v jiném filmu zůstaly nepovšimnuté.

Oscarová nominace a mezinárodní ohlas

Film Želary byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Zahraniční kritika ocenila především jeho univerzální téma, tedy konflikt mezi civilizací a instinktem, mezi minulostí a přítomností.

Želary patří v zahraničí mezi nejvýdělečnější české filmy vůbec. Na naše poměry měl film velký rozpočet s odhadem 50 milionů Kč (přes 2 miliony dolarů). V zahraničí dokázal vydělat přes 15 milionů dolarů (téměř 340 milionů Kč). 

Zatímco v českém prostředí byl vnímán i jako návrat k silnému příběhu z historie, v zahraničí fungoval jako obecné drama o lidské schopnosti přežít.

Zajímavosti

Scenárista Petr Jarchovský prozradil, že autorka předlohy Květa Legátová za film odmítala honorář. Když na tom ale produkce trvala, řekla, že část peněz chce v granulích pro zvířata (měla mnoho koček). A protože jich bylo hodně, darovala část z nich útulkům.

Na dotaz, do jaké míry je románová předloha autentická, odpověděla autorka, že zhruba půlka je fikce a půlka je pravda. Pak ale nerada přiznala, že syrovost prostředí, v němž se potkávala s krutostí, bezohledností, sobectvím, hladem, nenávistí, neodpuštěním a týráním, byla mnohem horší, ale že by ho kniha neunesla.

Příprava na film, včetně shánění peněz a výběru lokací, trvala čtyři roky.

György Cserhalmi (Joza) uměl pouze maďarsky a hrálo se mu dost komplikovaně. Ve filmu ho dabuje Miroslav Táborský, a aby byl dabing dokonalý, György říkal věty, které vůbec nedávaly smysl, aby délka slov a hlásek odpovídala češtině.

Ve vysílání 22.4. na ČT1 ve 21:35.