Ze zákulisí seriálu Žena za pultem: Inspirací k seriálu možná byla matka Jaroslava Dietla

Ze zákulisí seriálu Žena za pultem: Inspirací k seriálu možná byla matka Jaroslava Dietla
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Byla totiž prodavačkou, a tak určitě příběhy z obchodu v rodině byly. Navíc jako místo pro setkávání různých lidských charakterů je prodejna s potravinami naprosto ideální. Každým obchodem projde velké množství lidí a samozřejmě se mohou do seriálu využít osudy zaměstnanců prodejny.

Právě to, že seriál nebyl jen o Anně Holubové, ale odrážel i další osudy jejich spolupracovníků, lidé hodně ocenili a tento formát je bavil. Určitě to vytvořilo i pohodu mezi herci, když dostali v jednotlivých epizodách větší prostor.

Natáčelo se v opravdové prodejně, a to vytvořilo tu správnou atmosféru. Prodejna už bohužel dnes neexistuje a na jejím místě stojí na Smíchově park. Budovu prodejny nechalo postavit město jako dočasnou náhradní prodejnu a filmaři ji dokázali využít v okamžiku, kdy dosloužila, ale byla ještě plně funkční. Kdyby tato možnost nebyla, jen těžko by mohli třeba půl roku natáčet v nějaké běžné prodejně. V samotném objektu se natáčelo hlavně přes léto, a to intenzivně přes tři měsíce. Potom i v zimě, aby v seriálu byly i autentické záběry, kdy je za okny obchodu opravdová zima.

Natáčení v těch nejteplejších letních dnech pro herce v prodejně nebylo úplně příjemné, o nějaké klimatizaci si lidé mohli nechat v té době zdát. Plochá střecha a velké prosklené plochy se postaraly o pěkně horkou atmosféru. I byt Anny Holubové byl skutečný a nešlo o ateliér. Zapůjčený byt na Vinohradech byl starších manželů, a když Anna Holubová otevřela třeba skříň, měla v ní skutečné oblečení obyvatel bytu.

Mnoho se toho napsalo o luxusním zboží, které bylo v prodejně a mělo reprezentovat socialistický blahobyt. Lahůdky se do samoobsluhy zavážely z lahůdkářství od Anděla, takže nešlo o výjimečné a nedostupné zboží, ale asi to nebyl úplně běžný sortiment lahůdek v obyčejných samoobsluhách na městských sídlištích. Herci si ovšem dobrot moc neužili a ochutnali jen ti, kteří to měli ve scénáři. Navíc se lahůdky nezaváželi každý den, takže jejich konzumace by nebyla ani bezpečná. Většina jídla tak byla po několikadenním natáčení odvážená do kafilérie.

Zvláštní bylo i to, že přestože spolu herci trávili hodně času na malém prostoru, ohlášená „ponorka“ nenastala. Všichni se shodli, že to byla zásluha Vladimíra Menšíka, který dokázal po celou dobu natáčení šířit neuvěřitelně dobrou náladu.

Seriál se točil na přeskáčku po prostředích, a tak bylo roztočeno několik dílů najednou. Dvanáctidílný seriál byl pro herce řehole a natáčelo se skoro rok. Za celou tuto dobu si museli držet stejný vzhled, váhu a ženy nesměly otěhotnět. Třeba Simona Stašová byla během natáčení ještě studentkou a se školou byla v Itálii, odkud přijela velmi opálená. Pěkně to schytala, protože ji museli maskéři bělit.

Zdroje článku:
  • kniha Žena za pultem (Nekvapil, Graclík),
  • autorský text