Zavzpomínejte na horké letní dny s Polednicí (2016)

Zavzpomínejte na horké letní dny s Polednicí (2016)
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Osoba, o berličce, hnáty křivé, se k nám vrátila před několika lety, tentokrát však v moderní a hororovější podobě.

Čerstvě vystudovaný režisér Jiří Sádek zvolil jako svůj velký filmový debut klasický příběh dle předlohy Karla Jaromíra Erbena. Prosvětlenými záběry již v traileru lákal na zajímavý vizuál, podobně do očí řezající, jako u o něco mladšího americko-švédského hororu Slunovrat (2019). Pšeničná pole prosluněná zlatavými poledními paprsky a Aňa Geislerová v hlavní roli, to byla velmi slibná kombinace. 

Zoufalá Eliška (Aňa Geislerová) se po smrti manžela stěhuje společně s dcerou do jeho rodné vesnice. Prosluněné venkovské prostředí se mění při příchodu do domu, který je temný a stává se tak ideálním útočištěm pro jejich vnitřní démony. Skvostné Geislerové sekunduje Daniela Kolářová, která se zhostila role tamní podivínky Mrázové. Tu by v Americe chápali jako návrat Samary Morganové po padesáti letech, do filmu konečně vnášející alespoň drobnou skutečně hororovou jiskru. Divák netrpělivě čeká, kdy už konečně baba Mrázová zaleze do studny, aby se v pravé poledne vynořila a cvakla klikou. K žádnému takovému očekávanému vyvrcholení ale nedojde, a tak se z hororu stává spíše mysteriózní drama. Mysteriózní nikoli pro zjev bájné Polednice, nýbrž bohužel jen a pouze pro mystérium, které tkví v hlavách hlavních hrdinů. Čím dál v ději jsme, tím více čekáme na dramatické rozuzlení, které ne a ne přijít, a ukazuje se, že se ze snímku vyvinul spíše psychologický thriller. Ten si žádá velmi silný scénář, herecké výkony a vypilované dialogy. Po stránce děje však některá místa zbytečně přebývají, zatímco jiná chybí. 

Na závěr se ukáže, že inspirace Erbenovou Polednicí je skutečně pouze letmá a tvůrci se onoho motivu chopili naprosto jinak. Prvků hororového žánru se zde nedočkáte. Scenérie jsou velmi pohledné, kamera je silnou stránkou, u několika málo děsivých scén ale příliš nefunguje. Pokud jde mysteriózní stránku, ta začala neočekávaně inklinovat k psychologii. Taková myšlenka není zlá – osamocená žena v poměrně nepřátelském prostředí snažíc se být oporou pro svoji dceru, přitom by ale ona sama potřebovala velké zastání. V ní se přesně odráží obraz zoufalé matky z originální Polednice. I zde je tragický konec nevyhnutelný a na závěr, po dlouhotrvajícím zmatení divák pochopí, že to není křivonohý démon číhající mezi poli, kdo představuje nebezpečí.