Zítra večer v TV: Film, který se nebál ukázat krutou tvář českého venkova. Dodnes má co říct

Krška natočil film, který se vymykal celé jeho tvorbě

Když se vysloví jméno Václava Kršky, většině diváků se vybaví poetické filmy plné lyriky, krásné přírody a citlivých lidských příběhů. O to větším překvapením je snímek Kde řeky mají slunce z roku 1961. Místo romantiky nabízí syrové sociální drama, které se odehrává na českém venkově krátce před vypuknutím první světové války. Je to příběh o bezcitnosti, chudobě, násilí i touze po svobodě. Tato témata rezonují ve společnosti i v současné, moderní době. 

Film vznikl podle románu Marie Majerové Nejkrásnější svět. Zajímavostí je, že právě tento název nesl i během příprav natáčení. Až později dostal titul Kde řeky mají slunce, který sice zní jako název lyrického dramatu, ve skutečnosti ale ukrývá velmi tvrdý příběh mladé dívky, která se rozhodne utéct z domova, aby našla lepší život.

Venkov, kde místo lásky vládne strach

Hlavní hrdinkou je Magdalena zvaná Lenka, nejmladší dcera mlynáře Bilanského. Už od dětství vyrůstá v prostředí, kde vládne tvrdá práce, strach a otcova neomezená moc. Bilanský není laskavým hospodářem, ale tyranem, který své ženě i dětem připravuje život plný ponižování. Peníze utrácí za hazard, zatímco rodina dře od rána do večera. Nikdo si nesmí dovolit odporovat.

Právě tato rodinná atmosféra je nejsilnější stránkou filmu. Krška ji nesleduje jako melodrama, ale jako sociální studii. Ukazuje, jak může jediný člověk zničit život celé rodiny. Nejstarší syn přijde při práci o ruku a musí se vzdát svých plánů. Dcery nemají právo rozhodovat o vlastním životě a ani Lenka, která výborně prospívá ve škole, nesmí pokračovat ve studiu. Otec považuje vzdělání za zbytečnost a její školní úspěchy doslova pošlape. Tato scéna patří k nejsilnějším okamžikům celého filmu a dokonale vystihuje beznaděj, která prostupuje celým příběhem.

Zuzana Fišárková zazářila po boku zkušených hvězd

Do hlavní role Lenky obsadil Václav Krška tehdy mladou Zuzanu Fišárkovou. Vedle zkušených herců, jakými byli Bedřich Vrbský, Marie Waltrová, Luděk Munzar, Gabriela Vránová nebo Míla Myslíková, obstála s překvapivou jistotou. Její výkon působí civilně a přirozeně, bez zbytečných gest. Snadno uvěříte každému jejímu rozhodnutí i bolesti, kterou prožívá.

Zajímavé je, že právě za tento film získala spolu s režisérem Václavem Krškou a kameramanem Josefem Illíkem ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Přesto se o této skutečnosti dnes téměř nemluví. Film sice nezapadl úplně, ale nikdy se nezařadil mezi Krškovy nejčastěji připomínané snímky. Jeho úspěch na prestižním festivalu tak zůstává poněkud ve stínu známějších titulů.

Příběh jedné rodiny na pozadí velkých dějin

Děj začíná v červenci roku 1914. Mladí muži odjíždějí vlakem na frontu a Lenka nastupuje do stejného vlaku. Během cesty se ve vzpomínkách vrací ke svému dětství a divák postupně skládá mozaiku událostí, které ji přiměly odejít. Krška zvolil vyprávění pomocí retrospektiv, což bylo na svou dobu poměrně odvážné. Díky tomu se osobní osud hlavní hrdinky přirozeně propojuje s historickými událostmi, které zásadně mění svět kolem ní.

Přestože první světová válka tvoří důležité pozadí příběhu, není hlavním tématem filmu. Mnohem více ho zajímá lidská nesvoboda. Lenka neutíká před válkou. Utíká před domovem, který se pro ni stal vězením. V tom spočívá nadčasovost celého snímku. Vypráví o odvaze opustit prostředí, které člověka ničí, a hledat nový začátek navzdory nejisté budoucnosti.

Natáčení trvalo půl roku a film měl jinou tvář

Na filmu se začalo pracovat v létě roku 1960. Natáčení probíhalo od poloviny září až do konce března následujícího roku a premiéra se uskutečnila 13. října 1961. Vznikal ve Filmovém studiu Barrandov a kameru měl na starosti Josef Illík, jehož černobílé obrazy dodnes patří k největším přednostem filmu. Právě kamera pomáhá vytvářet tísnivou atmosféru venkovského mlýna i kontrast mezi uzavřeným světem rodiny a nadějí, kterou představuje cesta do Prahy.

Pozornost si zaslouží i hudba Jarmila Burghausera nebo využití lidových písní, které ještě více podtrhují venkovské prostředí. Krška se tentokrát záměrně vyhýbal romantickému idealizování venkova. Místo malebných obrázků ukazuje dřinu, chudobu a bezmoc, která se dědí z generace na generaci.

Film, který čeká na novou generaci diváků

Kde řeky mají slunce dnes nepatří mezi často vysílané české filmy. Je to škoda. Nejen proto, že představuje jednu z nejvážnějších rolí Zuzany Fišárkové, ale také proto, že ukazuje Václava Kršku v úplně jiné poloze, než na jakou jsou diváci zvyklí. Místo lyriky přichází syrový realismus, místo romantiky bolestná výpověď o lidské důstojnosti.

Témata tohoto filmu nezestárla. Touha po svobodě, vzdělání, spravedlnosti i právu rozhodovat o vlastním životě jsou aktuální stejně jako před více než šedesáti lety.